Zámecká Dyje

8. 5. 2003

Protože Berny už od nového roku říkal, že by jel na nějakou řeku, kde by byla voda a nemuselo by se tam jet dvěstě kilometrů a mohl by pokud možno vzít i své ratolesti, přemýšleli jsme, co by tomu mohlo v okolí jakžtakž vyhovovat.

Jelikož je Svitava bohužel na vodu docela nestálá a Svratku jsme si nechávali jako rezervu pro případ, že by nic dalšího neklaplo, padla nám tedy do oka Dyje. Naneštěstí většina toku na našem území je buďto v přehradách, v národních parcích, nebo v hraničním pásmu, tudíž se nám okruh plavby snížil na úsek od Novomlýnských nádrží po Břeclav. V tomto úseku se naštěstí nachází Lednicko-valtický areál, jehož součástí je umělé koryto, sloužící k napájení zámeckých rybníčků, známé pod názvem Zámecká Dyje. Tok tento opouští koryto Dyje asi kilometr pod obcí Bulhary stavidlem na pravém břehu.

Vydali jsme se tedy ráno 8. května naložit na vozík dvě vydry a jednu prijonku pro tři, zapřáhli jsme to za bratrova fanóša a vyrazili jsme směrem do Bulhar. Já jsem mimo ty lodě vezl Simonu, Čojku a Vlaďku, kdežto Berny ve své fábce vezl svoji ženu Renču se svými dvěma ratolestmi a Luboše. Počasí bylo ideální, předpověď věštila oblohu bez mráčku a teplotu přes 30°. Z poslední Novomlýnské nádrže odpoušteli přes 30 kubíků vody za vteřinu, což by mohl být ideální stav. Cesta nám ubíhala jako po másle, akorát Berny moc dlouho nevydržel jet za mnou po dálnici osmdesátkou. Za hodinu jsme byli na místě určení. Tam jsme shodili lodě na řeku a vyrazili jsme. Já jsem plul se Simčou, Luboš s Vlaďkou a Bernyš jel s Čojkou, Kubíkem a Sárou. Fanóša jsme nechali v Bulharech u řeky a Renča převzala od Bernyho fabču a po rozloučení odjela do Lednice.

Simča s Vlastou nad Nejdkem	Já pod Nejdkem. Právě jsme přenesli strom...

Po pár stech metrech bylo na pravém břehu nepříliš nápadné stavidlo, o kterém jsme po prohlídce usoudili, že by to mohla být ona odbočka do Zámecké Dyje. Přenesli jsme přes břeh lodě a putovali dále po tomto toku. Koryto bylo široké mezi pěti až osmi metry, voda stojatá, břehy zarostlé, jen tu a tam bylo občas místečko vyšlapané rybáři.

Po chvíli plavby jsme dorazili k místu, kde se z koryta část vody odváděla do malého rybníčku a původní koryto se dále zúžilo a vypadalo neprostupně. Zeptali jsme se místního rybáře, kudy se máme dát, on nám doporučil, abychom přenesli lodě do rybníčku, kde se pak přenesem do dalšího rybníčku a po několika dalších rybníčcích bychom měli skončit v areálu lednického zámku. Pak ještě dodal, že tu za těch pár desítek let, co tu chytá, loď ještě neviděl. Koryto nám vůbec nedoporučoval se slovy, že je neudržované a velmi zarostlé.

Z daných informací by se dalo usoudit, že jsme se tedy vydali přes rybníčky, ale Berny zkusil podplout pod padlým kmenem a zvolal, že to půjde, tak jsme se vydali za ním. Šiřka koryta se pohybovala mezi 2-4,5 metry, hloubka od 30 cm do 2 metrů, okolí naprostá divočina. Ze svých hnízd na nás zaútočili komáři a podobná vodní havěť. Tok svým charakterem i hmyzem velmi připomínal horní tok Lužnice. Časté kmeny padlých stromů nás párkrát donutily k přenášení, v jednom místě jsme byli nuceni jít 20 metrů po břehu silně zarostlém křovinami.

Před obcí Nejdek se okolí břehů trošku pročistilo a začala se objevovat různá stavení. Před zdejším mostkem nás čekalo něco, co se podobalo jízku. V levé části byl trochu provalený, tak jsme to zkusili projet. Proud táhl na břeh, navíc vody mnoho nebylo, takže jsme trošku dřeli, ale sjeli jsme to všichni bez nějaké újmy. V těchto místech jsme byli zhruba v půli cesty k lednickému zámku.

Za Nejdkem se vzhled koryta vrátil k normálu, tudíž jsme se k cíli blížili velmi zvolna. Bernyho dětem se však začalo zdát, že už jsou dlouho bez maminky. Zvláště Kubík se její přítomnosti vehementně dožadoval a po jednom přenášení, při kterém jsme si dali ještě i svačinu, již odmítal znovu nastoupit do lodě. Po slibu, že za chvilku maminku uvidí, naivně opět nastoupil. To už netrvalo dlouho a příblížili jsme se k Lednici. Přenesli jsme ještě asi dvě stavidla, která nadržovala vodu v korytě a za chvíli jsme se objevili uprostřed zámeckého parku. Před jezem jsme vytáhli lodě na břeh a odešli se občestvit ke kiosku. Kubík se Sárou byli velmi rádi, že jsou u maminky a bylo nám jasné, že už je dnes do lodě nikdo nedostane. Až sem nám plavba trvala přes čtyři a půl hodiny, hrubým odhadem něco kolem devíti kilometrů.

Pohled na zámek Lednice	Účastníci akce

Po pauze jsme lodě přenesli přes jez a k nalodění jsme využili přístaviště zdejší výletní plavby. Koryto bylo luxusně široké a vyčištěné, ale museli jsme dávat pozor na provoz komerčních plavidel s výletníky. Po chvilce jsme dopluli k soutoku se starým korytem, kterým se dá plavbou asi sto metrů proti proudu doplout až k minaretu. My jsme pokračovali v plavbě a za několik minut jsme přistáli u Janova hradu. Tam jsme dali dlouhou pauzu a čekali na Renču s dětmi, která mě měla odvést zpět do Bulhar pro auto. Až se děti vyřádily na atrakcích a velká část účastníků se prospala, vyrazilili jsme pro fanóša. Simona převzala řízení mé lodě a spolu s ostatními plula do soutoku s novým korytem Dyje, kde jsme je měli vyzvednout u mostu na silnici mezi obcí Ladnou a Lednicí.

Janův hrad

Což o to, vodáci tam dopluli jako nic, mě se však ztratila Renča hned za Bulharama a já jsem onu cestu do Ladné našel asi na třetí pokus. Podle mapy měla cesta vypadat docela solidně, byla však plná cyklistů, jako většina menších cest v tomto regionu, a za odbočkou na Břeclav oproti tvrzení mapy kvalita cesty rapidně opadla. Dnes vím, že je lepší jet do Ladné přes Podivín a k tomu mostu se vrátit, protože ta cesta je o kola. U mostu jsem byl netrpělivě očekáván a zjistili jsme, že Renča čeká také u Dyje, ale u špatnýho mostu. Řekli jsme jí, ať přijede do Podivína, že si tam dáme u benzinky sraz. Já, ač je to nečestné a nesportovní, jsem vše naložil do Fanóša, tudíž nás tam jelo šest. S ohledem na vozík a tři lodě, bylo auto docela naložené. To se projevilo na tom, že dýchavičná třináctistovka s karburátorem se musela docela zapotit, aby to nás do Podivína odvezla. Také s brzdama to nebylo ideální, takže jsem rád, že jsme takhle jeli jen pár kilometrů a bez potíží. Nikomu to nedoporučuji.

U benzinky proběhlo radostné shledání, občerstvení a přeskupení cestujících a pak jsme vyrazili do zpět do Brna. Za ten jeden den jsme se pořádně opálili a opálení a utahaní jsme po páté hodině přijeli k domovu...

Zpět na seznam textů