Loučka

12. 3. 2002

Fotky jsou v nízké kvalitě z VHS záznamu

Miloš nás již několik let přesvědčoval, že musíme jet někdy na Loučku. Jezdíval na chatu do Skryjí a v tom potoku se koupal již tolikrát, že by jej zajímalo, jaké to je sjet si to na lodi. Něco je ale vymyslet na jaký potok jet, a druhá věc je to zorganizovat. Z těchto důvodů se expedice odkládala již několikátým rokem. Nakonec jsem se v březnu rozhodl, že se optám na ČHMÚ jak je to s vodnatostí Loučky a jak vypadá prognóza. Podle dostupných informací je limit pro splutí Loučky min. 130 cm na vodočtu ve Skryjích, což odpovídá 3,75 m3/s. V den plavby bylo podle ČHMÚ na vodočtu 132 cm a průtok 3,96 m3/s, zaledněnost nulová, což je také velmi užitečný údaj. Tak jsme si řekli, že by to mohlo na pěkný svezení stačit, že se aspoň nebudou tvořit nějaké záludné víry. V deset hodin jsme se sešli u půjčovny a vyzvedli neopreny. Pak jsme sjeli do Slatiny pro vozík a lodě. Pro plavbu jsme vybrali dvě laminátové vydry, které potřebovaly generálku. Pak jsme vyzvedli v Jinačovicích Martina a už jsme valili směr Strážek.

Koryto není nikterak široké	Bárta s Průšou	Miloš s Vlastou

Nad tamním mostem jsme se převlíkli a nalodili. Počasí nám přálo, svítilo sluníčko a vzduch měl přes deset stupňů. Pohled do koryta nás však trošku rozesmutněl. Nezdálo se nám, že by potok překypoval vodou. Místní znalci nám pak sdělili, že jsme přijeli o týden pozdě. Ale my jsme se nedali, na plavbu to jakžtakž stačilo a věřili jsme, že až za dědinou opustíme regulované koryto, tak se to s vodou zlepší. Nasedli jsme a jeli. Já opět Milošovi na háčku, Pavel dělal zadáka Martinovi. Sluníčko svítilo pěkně do očí, tudíž jsme si nevšimli, že se blížíme ke dvěma stupínkům. Vody bylo málo, tak ani nebyly slyšet. Než jsme je zaregistrovali, bylo pozdě, tudíž jsme je sjeli za přiměřeného dunění lodí. Když jsme opustili regulovaný úsek, skutečně se koryto více hemžilo vodou, bohužel ještě víc se hemžilo kameny. Celá cesta pak probíhala tak, že jsme kličkovali z jedné strany na druhou a později jsme již volili místo velkých kamenů ty menší. Není divu, že jsme se celkem zpotili. U nucené zastávky, kterou způsobily padlé stromy, jsme si i trošku porozepnuli neopreny. V dalším místech údolí již bylo vidět, kam až dosahovala voda při jarním tání. A že nebylo někdy dávno, o tom svědčily ledové kry, které byly vyvrženy po obou březích. Všechny stupně byly bez potíží sjízdné, žádná extrémně záludná místa se nevyskytla.

U Trenckovy rokle jsme si dali menší oddych, abychom nabrali sil a mohli poté zdárně vyplouvat z proudů, které mířily pod převisy skal. Řeka se klikatila celým údolím, kam již v tuto dobu přestaly dopadat sluneční paprsky a o něco se ochladilo. Za první zatáčkou se objevil celkem velký stupeň, který Martin s Pavlem sjeli s přehledem. Mně s Milošem se až tak nezadařilo, protože jsme nezvolili optimální stopu a proud nás vytáhl až do břehu, který byl v těchto místech poněkud příkrý, tudíž jsem přišel o možnost jakkoli ovlivňovat pádlem chod lodi. Celá zodpovědnost tak ležela na Milošovi. Ten se po překročení bezpečného náklonu vzdal funkce a loď skokem opustil. Podle služebních předpisů tímto kapitánská hodnost přešla na mě, takže jsem se poroučel po hlavě i s lodí do hlubin. Vykoupal jsem se od hlavy až k patě, Miloš se sám namočil jen do půli pasu. Poté jsme v proudu zápolili s lodí, ač to máme dobře natrénováno, vylití vody v takovém proudu s nestabilním dnem nám činilo obtíže. Rozepnuté neoprény nám umožnily okusit teplotu vody na vlastní tělo. Od té doby již nám nebylo teplo, ani když jsme pádlovali jak vzteklí. Už jsme se strašně těšili, až dorazíme do Skryjí, kde na nás čekalo auto i s řidičem. Po několika okamžicích jsme na skále nad pravým břehem spatřili zříceninu Vickov a tok potoka se zpomalil. Následoval jízek, před kterým vlevo odbočoval náhon. Na jezu bylo značně sucho, takřka všechen zbytek vody tekl jakousi pseoudopropustí vlevo. Pod jezem byl znát úbytek vody, drhli jsme takřka neustále. Navíc nám do lodi začala prosakovat voda neuvěřitelnou rychlostí, že jsme museli každých pět minut vylévat. Když už se zase blížil čas vylévání, objevil se před námi náhle jízek. S přetěžkou lodí jsme prokličkovali vhodným místem, dokonce jsme se vyhnuli podemletému břehu. Avšak za cenu toho, že Miloš přišel o pádlo. Zůstalo viset mezi kořeny. Za několik okamžiků jsem přišel i o Miloše. Tak jsem z lodi vystoupil také, posbírali jsme vybavení a připravili se k další jízdě. Další vylévání již neproběhlo, protože jsme spatřili první domky, které prozrazovaly, že se blíží cíl cesty, to jest Skryje.

Právě přijíždí Vlasta s Milošem	Záludnému kameni se vyhnou	V klídku pokračují dál

Průša s Bártou také bez potíží	Už mizí pryč...

Nakonec jsme toho měli po 17 kilometech dost. Převlíkli jsme se, vrhli jsme se do vytopeného auta a frčeli jsme zpátky do Brna. Ještě jsme zajeli vrátit neopreny, potom lodě a pak jsme se rozloučili. Kluci mi řekli, že až zase něco vymyslím, tak že jim mám dát vědět.

Zpět na seznam textů