vodaci.85psletka.cz |
Letošní akce s pořadovým číslem dvě začala přípravou již čtrnáct dní před vypuknutím. Po týdnu od výzkumu, kdo by chtěl jet, jsme měli víceméně tradičních pět jmen. Divy se začali dít posledních pět dní před akcí, kdy jsme nestačili na nápor přihlášek a dostalo se to do fáze, kdy jsme měli více přihlášených, než nám dovolila kapacita vozíku.
Další věc, která byla dosti nejistá, bylo počasí, protože předpověď nám hlásila docela chladno, bez slunce a takřka jistý déšť. Během posledních několika dnů však meteorologové své prognózy upravili na nádhernou neděli bez jediného mráčku. Ještě zbývalo zvolit čas vyplutí, protože osm hodin ráno nám přišlo celkem nelidských. Lépe řečeno nelidské nám přišlo nakládání auta o nějakou hodinu dřív. Navíc, ze Slatiny do Kníniček je to přes celé město. Naštěstí velikost přítoku nad přehradou dávala velikou šanci, že voda poteče hodně dlouho. Tak tedy v pátek v podvečer padlo rozhodnutí, že vyplouváme v devět.
Nakonec se nás mělo sejít 16 plavbychtivých účastníků v neděli pod hrází přehrady. Navíc přišel Martin D., kterého jsme z kapacitních a věkových důvodů vyřadili. Když jsme pro něj neměli místo, tak se chtěl aspoň podívat, jak vyplujeme, a navíc mi předat přihlášku na tábor.
Ráno se nás sešlo oproti předpokladům o dva méně. Homík nějak neukočíroval večerní zábavu a přišel domů v době, kdy již měl odcházet na místo srazu, a Šejkova Vendula propadla strachu z maturity, neboť již v pondělí konala tuto zkoušku, která představuje bránu do světa dospělých, a jí připadalo, že ještě není dostatečně připravena.
I tak jsme se ráno sešli pod přehradou v hojném počtu. Martina, ač s tím vůbec nepočítal a nebyl na to oděn, jsme nakonec vzali s sebou, když teda ty dvě bolačky odpadly. Šejk musel tedy jet sám, ale jemu to větší potíže nečinilo. Opomenout nesmím, že přišel i Peter Hudlík, jediný člen doprovodného týmu, který měl za úkol vše řádně zdokumentovat a zároveň řídit Milošovu Felicii 1.6 GLX s vozíkem typu Yacht.
Začátek plavby byl naprosto pohodový, slunce krásně svítilo, avšak studený větřík nám dokonalou idylku trošku kazil. V případě, že šel proti nám, byl krajně nepříjemný. Cestou panovala bohatá konverzace a plynuli jsme pohodovou vodou směrem k cíli. Pro úplnost uvedu seznam posádek: Já s Petruš, Miloš se Simonou, Michal s tou svou, Průša s Lenkou (Čojka), Viki s Martinem, Janička s Ivetkou, Martinka s Křemílkem a Šejk v singlu. Po přenesení komínského jezu nás u mostu v Jundrově překvapil další doprovodný tým, totiž Milošovi rodiče, kteří nás povzbudili a také chvilku natáčeli.
První vzrušení nastalo po přenešení Kamonemlýnského jezu před Pisárkama, když se po nasednutí smeklo Janě na zadáku sedátko a dosedla až na dno. Mezitím loď unášel proud, který v těchto místech nepostrádal sílu. Naštěstí se Jana s touto lapálií vyrovnala naprosto bravurně a za několik okamžiků opět seděla tak jak se má.
Plavba přes Rivieru se uskutečnila bez nejmenších potíží, akorát Milošovi uplavala loď, když se mu při spouštění do vody po prohlídce jezu vysmekla z ruky. Naštěstní byl již naloděn Průša a spolu s Lenkou Miloše ušetřili od koupele a loď od neřízeného splutí jezu.
Poté jsme u Velodromu opět minuli Milošovi rodiče a blížili se k Rondu. Všichni to spluli bez ztráty kytičky, načež jsme plynule pokračovali v plavbě. Mezitím se ranní vánek vytratil a sluníčko se o nás opíralo čím dál víc, což vedlo k tomu, že upadla morálka a většina z nás chtěla co nejrychleji opálit své vybledlé tělo.
Nejvíce se slunci nastavoval Šejk, protože loď otočil proti proudu a po nějaké chvíli ji přestal řídit úplně. Podcenil však zrádnost proudu, neb ten jej odnesl ke břehu do křoví a než se nadál, tak se koupal. Původně jsem mu chtěl s lodí pomoci já, ale ujmul jsem se záchrany jeho vietnamek, které jej beze slova opustily. Šejkovy bosé nohy nebyly schopny v kamenitém dně ani zastavit loď, ani navigovat ke břehu, tudíž se mu na pomoc vydal Průša, který se tímto stal již podruhé hrdinou dne. Pomoc sice nepřišla nejrychleji, protože se o Martina pokoušel při osmělování infarkt, nicméně Šejk i loď byli bez větší újmy zachráněni.
Po této malé etudě jsme se již kvapem blížili k Shopping parku, Šejk ještě v řece našel zánovní pekáč na sníh a Miloš s Průšou nákupní vozík. Na něm bylo logo Datartu, tudíž jsme jej šli spořádaně vrátit. Vozík byl od nás převzat s krajní nedůvěrou, nicméně s úsměvem na rtech.
Odtud jela valná většina lidí domů po vlastní ose, jenom holky šly do Ikea, protože tam v akci dostávaly ženy oběd zdarma. Jaká to nespravedlnost.